Schools kill creativity - Školy ničí kreativitu

Schools kill creativity
Schule erstickt die Kreativität
Školy ničí kreativitu

Ken Robinson: Author/educator Creativity expert Sir Ken Robinson challenges the way we're educating our children. He champions a radical rethink of our school systems, to cultivate creativity and acknowledge multiple types of intelligence...

Elizabeth Gilbert: Your elusive creative genius

Gever Tulley 5 dangerous things you should let your kids do

Richard St. John's 8 secrets of success

Good morning.
How are you? It's been great, hasn't it?I've been blown away by the whole thing.In fact, I'm leaving. (Laughter)There have been three themes, haven't there,running through the conference, which are relevantto what I want to talk about.One is the extraordinary evidence of human creativityin all of the presentations that we've hadand in all of the people here. Just the variety of itand the range of it. The second is thatit's put us in a place where we have no idea what's going to happen,in terms of the future. No ideahow this may play out.

I have an interest in education --actually, what I find is everybody has an interest in education.Don't you? I find this very interesting.If you're at a dinner party, and you sayyou work in education --actually, you're not often at dinner parties, frankly, if you work in education.(Laughter) You're not asked.And you're never asked back, curiously. That's strange to me.But if you are, and you say to somebody,you know, they say, "What do you do?"and you say you work in education,you can see the blood run from their face. They're like,"Oh my God," you know, "Why me? My one night out all week." (Laughter)But if you ask about their education,they pin you to the wall. Because it's one of those thingsthat goes deep with people, am I right?Like religion, and money and other things.I have a big interest in education, and I think we all do.We have a huge vested interest in it,partly because it's education that's meant totake us into this future that we can't grasp.If you think of it, children starting school this yearwill be retiring in 2065. Nobody has a clue --despite all the expertise that's been on parade for the past four days --what the world will look likein five years' time. And yet we're meantto be educating them for it. So the unpredictability, I think,is extraordinary.

And the third part of this is thatwe've all agreed, nonetheless, on thereally extraordinary capacities that children have --their capacities for innovation. I mean, Sirena last night was a marvel,wasn't she? Just seeing what she could do.And she's exceptional, but I think she's not, so to speak,exceptional in the whole of childhood.What you have there is a person of extraordinary dedicationwho found a talent. And my contention is,all kids have tremendous talents.And we squander them, pretty ruthlessly.So I want to talk about education andI want to talk about creativity. My contention is thatcreativity now is as important in education as literacy,and we should treat it with the same status.(Applause) Thank you. That was it, by the way.Thank you very much. (Laughter) So, 15 minutes left.Well, I was born ... no. (Laughter)

I heard a great story recently -- I love telling it --of a little girl who was in a drawing lesson. She was sixand she was at the back, drawing,and the teacher said this little girl hardly everpaid attention, and in this drawing lesson she did.The teacher was fascinated and she went over to herand she said, "What are you drawing?"And the girl said, "I'm drawing a picture of God."And the teacher said, "But nobody knows what God looks like."And the girl said, "They will in a minute."(Laughter)

When my son was four in England --actually he was four everywhere, to be honest. (Laughter)If we're being strict about it, wherever he went, he was four that year.He was in the Nativity play.Do you remember the story? No, it was big.It was a big story. Mel Gibson did the sequel.You may have seen it: "Nativity II." But James got the part of Joseph,which we were thrilled about.We considered this to be one of the lead parts.We had the place crammed full of agents in T-shirts:"James Robinson IS Joseph!" (Laughter)He didn't have to speak, but you know the bitwhere the three kings come in. They come in bearing gifts,and they bring gold, frankincense and myrhh.This really happened. We were sitting thereand I think they just went out of sequence,because we talked to the little boy afterward and we said,"You OK with that?" And he said, "Yeah, why? Was that wrong?"They just switched, that was it.Anyway, the three boys came in --four-year-olds with tea towels on their heads --and they put these boxes down,and the first boy said, "I bring you gold."And the second boy said, "I bring you myrhh."And the third boy said, "Frank sent this." (Laughter)

What these things have in common is that kids will take a chance.If they don't know, they'll have a go.Am I right? They're not frightened of being wrong.Now, I don't mean to say that being wrong is the same thing as being creative.What we do know is,if you're not prepared to be wrong,you'll never come up with anything original --if you're not prepared to be wrong. And by the time they get to be adults,most kids have lost that capacity.They have become frightened of being wrong.And we run our companies like this, by the way.We stigmatize mistakes. And we're now runningnational education systems wheremistakes are the worst thing you can make.And the result is that we are educating people out oftheir creative capacities. Picasso once said this --he said that all children are born artists.The problem is to remain an artist as we grow up. I believe this passionately,that we don't grow into creativity,we grow out of it. Or rather, we get educated out if it.So why is this?

I lived in Stratford-on-Avon until about five years ago.In fact, we moved from Stratford to Los Angeles.So you can imagine what a seamless transition that was.(Laughter) Actually,we lived in a place called Snitterfield,just outside Stratford, which is whereShakespeare's father was born. Are you struck by a new thought? I was.You don't think of Shakespeare having a father, do you?Do you? Because you don't think ofShakespeare being a child, do you?Shakespeare being seven? I never thought of it. I mean, he wasseven at some point. He was insomebody's English class, wasn't he? How annoying would that be?(Laughter) "Must try harder." Being sent to bed by his dad, you know,to Shakespeare, "Go to bed, now,"to William Shakespeare, "and put the pencil down.And stop speaking like that. It's confusing everybody."(Laughter)

Anyway, we moved from Stratford to Los Angeles,and I just want to say a word about the transition, actually.My son didn't want to come.I've got two kids. He's 21 now; my daughter's 16.He didn't want to come to Los Angeles. He loved it,but he had a girlfriend in England. This was the love of his life, Sarah.He'd known her for a month.Mind you, they'd had their fourth anniversary,because it's a long time when you're 16.Anyway, he was really upset on the plane,and he said, "I'll never find another girl like Sarah."And we were rather pleased about that, frankly,because she was the main reason we were leaving the country.(Laughter)

But something strikes you when you move to Americaand when you travel around the world:Every education system on earth has the same hierarchy of subjects.Every one. Doesn't matter where you go.You'd think it would be otherwise, but it isn't.At the top are mathematics and languages,then the humanities, and the bottom are the arts.Everywhere on Earth.And in pretty much every system too,there's a hierarchy within the arts.Art and music are normally given a higher status in schoolsthan drama and dance. There isn't an education system on the planetthat teaches dance everyday to childrenthe way we teach them mathematics. Why?Why not? I think this is rather important.I think math is very important, but so is dance.Children dance all the time if they're allowed to, we all do.We all have bodies, don't we? Did I miss a meeting?(Laughter) Truthfully, what happens is,as children grow up, we start to educate themprogressively from the waist up. And then we focus on their heads.And slightly to one side.

If you were to visit education, as an alien,and say "What's it for, public education?"I think you'd have to conclude -- if you look at the output,who really succeeds by this,who does everything that they should,who gets all the brownie points, who are the winners --I think you'd have to conclude the whole purpose of public educationthroughout the worldis to produce university professors. Isn't it?They're the people who come out the top.And I used to be one, so there. (Laughter)And I like university professors, but you know,we shouldn't hold them up as the high-water mark of all human achievement.They're just a form of life,another form of life. But they're rather curious,and I say this out of affection for them.There's something curious about professors in my experience --not all of them, but typically -- they live in their heads.They live up there, and slightly to one side.They're disembodied, you know, in a kind of literal way.They look upon their bodyas a form of transport for their heads, don't they?(Laughter) It's a way of getting their head to meetings.If you want real evidence of out-of-body experiences,by the way, get yourself along to a residential conferenceof senior academics,and pop into the discotheque on the final night.(Laughter) And there you will see it -- grown men and womenwrithing uncontrollably, off the beat,waiting until it ends so they can go home and write a paper about it.

Now our education system is predicated on the idea of academic ability.And there's a reason.The whole system was invented -- around the world, there wereno public systems of education, really, before the 19th century.They all came into beingto meet the needs of industrialism.So the hierarchy is rooted on two ideas.Number one, that the most useful subjects for workare at the top. So you were probably steered benignly awayfrom things at school when you were a kid, things you liked,on the grounds that you wouldnever get a job doing that. Is that right?Don't do music, you're not going to be a musician;don't do art, you won't be an artist.Benign advice -- now, profoundly mistaken. The whole worldis engulfed in a revolution.And the second is academic ability, which has really come to dominateour view of intelligence,because the universities designed the system in their image.If you think of it, the whole systemof public education around the world is a protracted processof university entrance.And the consequence is that many highly talented,brilliant, creative people think they're not,because the thing they were good at at schoolwasn't valued, or was actually stigmatized.And I think we can't afford to go on that way.

In the next 30 years, according to UNESCO,more people worldwide will be graduatingthrough education than since the beginning of history.More people, and it's the combinationof all the things we've talked about --technology and its transformation effect on work, and demographyand the huge explosion in population.Suddenly, degrees aren't worth anything. Isn't that true?When I was a student, if you had a degree, you had a job.If you didn't have a job it's because you didn't want one.And I didn't want one, frankly. (Laughter)But now kids with degrees are oftenheading home to carry on playing video games,because you need an MA where the previous job required a BA,and now you need a PhD for the other.It's a process of academic inflation.And it indicates the whole structure of educationis shifting beneath our feet. We need to radically rethinkour view of intelligence.

We know three things about intelligence.One, it's diverse. We think about the world in all the waysthat we experience it. We think visually,we think in sound, we think kinesthetically.We think in abstract terms, we think in movement.Secondly, intelligence is dynamic.If you look at the interactions of a human brain, as we heardyesterday from a number of presentations,intelligence is wonderfully interactive.The brain isn't divided into compartments.In fact, creativity -- which I define as the processof having original ideas that have value --more often than not comes about through the interactionof different disciplinary ways of seeing things.

The brain is intentionally -- by the way,there's a shaft of nerves that joins the two halves of the braincalled the corpus callosum. It's thicker in women.Following off from Helen yesterday, I thinkthis is probably why women are better at multi-tasking.Because you are, aren't you?There's a raft of research, but I know it from my personal life.If my wife is cooking a meal at home --which is not often, thankfully. (Laughter)But you know, she's doing -- no, she's good at some things --but if she's cooking, you know,she's dealing with people on the phone,she's talking to the kids, she's painting the ceiling,she's doing open-heart surgery over here.If I'm cooking, the door is shut, the kids are out,the phone's on the hook, if she comes in I get annoyed.I say, "Terry, please, I'm trying to fry an egg in here. Give me a break." (Laughter)Actually, you know that old philosophical thing,if a tree falls in a forest and nobody hears it,did it happen? Remember that old chestnut?I saw a great t-shirt really recently which said, "If a man speaks his mindin a forest, and no woman hears him,is he still wrong?" (Laughter)

And the third thing about intelligence is,it's distinct. I'm doing a new book at the momentcalled "Epiphany," which is based on a series ofinterviews with people about how they discoveredtheir talent. I'm fascinated by how people got to be there.It's really prompted by a conversation I hadwith a wonderful woman who maybe most peoplehave never heard of; she's called Gillian Lynne --have you heard of her? Some have. She's a choreographerand everybody knows her work.She did "Cats" and "Phantom of the Opera."She's wonderful. I used to be on the board of the Royal Ballet in England,as you can see.Anyway, Gillian and I had lunch one day and I said,"Gillian, how'd you get to be a dancer?" And she saidit was interesting; when she was at school,she was really hopeless. And the school, in the '30s,wrote to her parents and said, "We thinkGillian has a learning disorder." She couldn't concentrate;she was fidgeting. I think now they'd sayshe had ADHD. Wouldn't you? But this was the 1930s,and ADHD hadn't been invented at this point.It wasn't an available condition. (Laughter)People weren't aware they could have that.

Anyway, she went to see this specialist. So, this oak-paneled room,and she was there with her mother,and she was led and sat on this chair at the end,and she sat on her hands for 20 minutes whilethis man talked to her mother about allthe problems Gillian was having at school. And at the end of it --because she was disturbing people;her homework was always late; and so on,little kid of eight -- in the end, the doctor went and satnext to Gillian and said, "Gillian,I've listened to all these things that your mother'stold me, and I need to speak to her privately."He said, "Wait here. We'll be back; we won't be very long,"and they went and left her.But as they went out the room, he turned on the radiothat was sitting on his desk. And when theygot out the room, he said to her mother,"Just stand and watch her." And the minute they left the room,she said, she was on her feet, moving to the music.And they watched for a few minutesand he turned to her mother and said,"Mrs. Lynne, Gillian isn't sick; she's a dancer.Take her to a dance school."

I said, "What happened?"She said, "She did. I can't tell you how wonderful it was.We walked in this room and it was full ofpeople like me. People who couldn't sit still.People who had to move to think." Who had to move to think.They did ballet; they did tap; they did jazz;they did modern; they did contemporary.She was eventually auditioned for the Royal Ballet School;she became a soloist; she had a wonderful careerat the Royal Ballet. She eventually graduatedfrom the Royal Ballet School andfounded her own company -- the Gillian Lynne Dance Company --met Andrew Lloyd Weber. She's been responsible forsome of the most successful musical theaterproductions in history; she's given pleasure to millions;and she's a multi-millionaire. Somebody elsemight have put her on medication and told herto calm down.

Now, I think ... (Applause) What I think it comes to is this:Al Gore spoke the other nightabout ecology and the revolution that was triggered by Rachel Carson.I believe our only hope for the futureis to adopt a new conception of human ecology,one in which we start to reconstitute our conceptionof the richness of human capacity.Our education system has mined our minds in the waythat we strip-mine the earth: for a particular commodity.And for the future, it won't serve us.We have to rethink the fundamental principleson which we're educating our children. There wasa wonderful quote by Jonas Salk, who said, "If all the insectswere to disappear from the earth,within 50 years all life on Earth would end.If all human beings disappeared from the earth,within 50 years all forms of life would flourish."And he's right.

What TED celebrates is the gift of the human imagination.We have to be careful now that we use this giftwisely and that we avert some of the scenariosthat we've talked about. And the only waywe'll do it is by seeing our creative capacitiesfor the richness they are and seeingour children for the hope that they are. And our taskis to educate their whole being, so they can face this future.By the way -- we may not see this future,but they will. And our job is to helpthem make something of it.

Thank you very much.






Schule erstickt die Kreativität

Guten Morgen.
Wie geht es Ihnen? Es war großartig, nicht wahr?Die ganze Sache hier hat mich umgehauen.Wirklich, ich verziehe mich jetzt. (Lachen)Es gab drei Leitmotive - nicht wahr? -,die sich durch die Konferenz zogen, die wichtig sindfür das, worüber ich sprechen will.Eines sind die überwältigenden Zeugnisse menschlicher Kreativitätin allen Vorträgen, die wir gehört habenund in allen Menschen hier. Allein ihre Vielfaltund ihre Bandbreite. Das Zweite ist, dasswir uns an einem Punkt befinden, an dem wir keine Ahnung haben, wie esin Zukunft weitergeht. Keine Ahnung,wie das enden wird.

Ich interessiere mich für Bildung --genau genommen finde ich, dass sich eigentlich jeder für Bildung interessiert.Finden Sie nicht auch? Das ist recht bemerkenswert.Wenn sie bei einer Dinner-Party sind underzählen, dass sie im Bildungswesen arbeiten --offen gesagt, man ist nicht oft bei Dinner-Parties, wenn man im Bildungswesen arbeitet.(Lachen). Man wird nicht eingeladen.Auf jeden Fall nicht zweimal, seltsamerweise. Das erscheint mir merkwürdig.Wenn sie aber eingeladen sind und mit jemandem reden,sie wissen schon, wenn jemand fragt "Was machen Sie so?"und sie antworten: "Ich arbeite im Bildungswesen",sieht man förmlich, wie den anderen das Blut aus dem Gesicht weicht. So, als dächten sie:"Oh Gott, warum ich? Mein einziger freier Abend in der Woche". (Lachen)Aber wenn Sie sie über ihre Schulbildung ausfragen,nageln sie Sie an die Wand. Denn es ist eines dieser Themen,die Leute tief berühren, hab ich Recht?Wie Religion und Geld und andere Sachen.Also – ich habe ein großes Interesse an Bildung und ich denke das haben wir alle.Wir haben ein großes, persönliches Interesse,teilweise weil es Bildung ist, die dazu gedacht ist,uns in diese Zukunft zu bringen, die wir nicht fassen können.Denken Sie nur, Kinder die dieses Jahr in die Schule kommen,werden im Jahr 2065 in Rente gehen. Keiner hat eine Ahnung,trotz jeglicher Expertise, die wir die letzten vier Tage erleben durften,wie die Welt in fünf Jahrenaussehen wird. Und trotzdem sollenwir sie dafür ausbilden. Die Unvorhersagbarkeit ist, finde ich,atemberaubend.

Und das dritte Thema ist,dass wir uns trotzdem alle einig sind,dass Kinder wirklich außergewöhnliche Fähigkeiten haben,Fähigkeiten, neue Wege zu gehen. Sirena gestern Abend war wunderbar,nicht wahr? Allein zu sehen, wozu sie in der Lage ist.Und sie ist außergewöhnlich, aber ich denke, sie ist nicht, sozusagen,außergewöhnlich in Bezug auf die Gesamtheit aller Kinder.Sie ist einfach eine Person mit außerordentlichem Engagement,die ihr Talent gefunden hat. Und ich behaupte,dass alle Kinder gewaltige Talente habenund dass wir sie vergeuden, und zwar ziemlich rücksichtslos.Ich möchte also über Bildung undKreativität sprechen. Meine Überzeugung ist,dass heute Kreativität genauso wichtig für Bildung ist, wie Lesen und Schreibenund wir sollten sie gleichwertig behandeln.(Applaus) Danke – das war’s auch schon.Vielen Dank. [Gelächter] So, noch 15 Minuten Zeit.Ok, ich wurde geboren am…Nein. (Gelächter)

Ich habe vor kurzem eine tolle Geschichte gehört – ich erzähle sie zu gern -über ein kleines Mädchen, das in einer Schulstunde malte. Sie war sechsund sie malte hinten in der letzten Reiheund die Lehrerin sagte, dass dieses kleine Mädchen fast nieaufpasste, außer in der Zeichenstunde.Die Lehrerin war fasziniert, ging zu ihr herüberund fragte: “Was malst du denn da?”Und das Mädchen sagte: “Ich zeichne ein Bild von Gott.”Und die Lehrerin sagte: “Aber niemand weiß, wie Gott aussieht”Und das Mädchen antwortete: “Gleich wissen sie es.”(Lachen)

Als mein Sohn vier war in England -er war eigentlich überall vier (Publikum lacht)Genau genommen war er das ganze Jahr vier, egal wo er hinging.Er spielte in einem Krippenspiel.Erinnern Sie sich an die Geschichte? Nein, sie ist groß.Es ist eine großartige Geschichte! Mel Gibson machte die Fortsetzung.Vielleicht haben Sie sie gesehen: “Die Geburt II” Also, James spielte den Joseph,worüber wir begeistert waren,weil wir das als eine der Hauptrollen betrachten.Der Ort war voll gestopft mit Agenten in T-Shirts:“James Robinson IST Joseph.” (Gelächter)Er musste nicht reden, aber wissen Sie noch, der Teilwo die drei Könige kommen? Sie bringen Geschenken,Gold, Weihrauch und Myrrhe.Das ist wirklich passiert. Wir saßen daund ich glaube, sie haben die Reihenfolge vertauscht,weil wir einen der Jungs hinterher fragten:“War das OK für dich?” und er sagte: “Ja, wieso, was war falsch?”Sie hatten einfach die Rollen getauscht, das war alles.Jedenfalls, die drei Jungen kamen rein,vierjährige Jungs mit Geschirrtüchern auf ihren Köpfen,und stellten ihre Geschenke auf den Boden.Der erste Junge sagte: “Ich bringe dir Gold”.Und der zweite Junge sagte: “Ich bringe dir Myrrhe”und der Dritte sagte: “Frank hat dir das geschickt!” (Lachen)

Diese Beispiele zeigen, dass Kinder bereit sind, etwas zu riskieren.Wenn sie es nicht wissen, probieren sie es einfach.Nicht wahr? Sie haben keine Angst, etwas falsch zu machen.Ich will damit nicht sagen, dass etwas falsch zu machen bedeutet,kreativ zu sein. Wir wissen aber,dass wer nicht bereit ist einen Fehler zu machennie etwas wirklich Originelles schaffen wird.Wenn man nicht bereit ist, Fehler zu machen. Und wenn sie erst erwachsen sind,haben die meisten Kinder diese Fähigkeit verloren.Sie haben Angst, Fehler zu machen.Und, nebenbei, wir machen das in Firmen genau so.Wir stigmatisieren Fehler. Wir haben heutenationale Bildungssysteme in denenFehler das Schlimmste sind, was man machen kann.Und das Ergebnis ist, dass wir den Menschenihre kreativen Fähigkeiten weg-unterrichten. Picasso hat mal gesagt:Alle Kinder werden als Künstler geboren.Das Problem ist ein Künstler zu bleiben während man aufwächst. Ich bin nunüberzeugt, dass wir nicht in die Kreativität hinein wachsensondern aus ihr heraus. Oder wir werden vielmehr heraus-unterrichtet.Warum also ist das so?

Ich lebte in Stratford-on-Avon bis vor fünf Jahren.Wir zogen dann von Stratford nach Los Angeles.Sie können sich vorstellen, wie nahtlos der Übergang war.(Lachen) Genauer gesagt,wir lebten an einem Ort der Snitterfield heißt,in der Nähe von Stratford, der Ort in demShakespeares Vater geboren wurde. Kommt ihnen ein neuer Gedanke? Mir schon.Man stellt sich Shakepeare eigentlich nicht mit seinem Vater vor, oder?Oder? Weil es schwer fällt sichShakepeare als Kind vorzustellen, nicht wahr?Shakespeare mit sieben Jahren? Hab' ich nie dran gedacht. Ich meine, er mussirgendwann sieben gewesen sein. Und er warirgendwo im Englischunterricht, nicht? Wie lästig muss das wohl sein?(Lachen) "Streng dich mehr an." Wenn ihn sein Vater ins Bett schickt:"Geh' jetzt sofort ins Bett"zu William Shakespeare, "und leg den Stift weg.Und hör auf so zu sprechen. Das verwirrt doch alle."(Lachen)

Wie auch immer, wir zogen von Stratford nach Los Angelesund ich wollte eigentlich nur was über den Wechsel sagen.Mein Sohn wollte nicht mitkommen.Ich habe zwei Kinder. Er ist jetzt 21, meine Tochter ist 16.Und er wollte nicht nach Los Angeles. Er mochte es schonaber er hatte eine Freundin in England. Die Liebe seines Lebens, Sarah.Sie kannten sich seit einem Monat.Denken sie nur, das war ihr viertes Jubiläumdenn das ist eine lange Zeit, wenn man 16 ist.Naja, er war sehr traurig, als er im Flugzeug saßund sagte: "Ich werde niemals wieder ein Mädchen wie Sarah finden."Und wir waren darüber ganz froh, ehrlich gesagt,denn sie war der Hauptgrund dafür, dass wir das Land verließen.(Lachen)

Aber etwas wird einem klar wenn man nach Amerika kommtund auch sonst um die Welt reist:Jedes Bildungssystem der Erde hat die gleiche Hierarchie von Fächern.Wirklich jedes. Es ist egal wohin man geht.Man könnte annehmen, es wäre anders, aber das ist es nicht.Ganz oben stehen Mathematik und Sprachen,darunter die Geisteswissenschaften, und ganz unten steht Kunst.Überall auf der Welt.Und in so ziemlich jedem System gibt esauch eine Hierarchie innerhalb der Künste.Kunst und Musik haben meistens einen höheren Status in Schulenals Theater und Tanz. Es gibt auf dem Planeten kein Bildungssystemdas Kinder täglich genauso im Tanzen unterrichtetwie in Mathematik. Warum?Warum nicht? Ich denke, dass das ziemlich wichtig ist.Ich denke Mathematik ist wichtig, aber das gilt auch für Tanz.Kinder tanzen die ganze Zeit, wenn sie dürfen, wir alle tun das.Wir alle haben Körper, oder? Hab' ich ein Meeting verpasst?(Lachen) Ernsthaft, was geschieht ist doch,dass wir Kinder wenn sie aufwachsen immer weitervon der Taille aufwärts unterrichten. Und dann konzentrieren wir uns auf die Köpfe.Und ein wenig zu einer Seite hin.

Wenn sie als Außerirdischer das staatliche Bildungssystem besuchen würdenund fragten "Was ist der Zweck des öffentlichen Bildungssystems?"dann müsste man schlussfolgern - mit Blick auf das Ergebnis,also wer kommt wirklich durch,wer macht alles richtig,wer bekommt all die Pluspunkte, wer sind die Gewinner -man müsste schlussfolgern, dass es der Sinn öffentlicher Bildungüberall auf der Welt ist,Universitätsprofessoren zu produzieren. Nicht wahr?Das sind die Leute, die an der Spitze sind.Und ich war einer von ihnen, sie sehen also... (Lachen)Und ich mag Universitätsprofessoren, aber wissen siewir sollten sie nicht hochhalten als den Gipfel menschlicher Leistungsfähigkeit.Sie sind nur eine Lebensform,eine weitere Lebensform. Aber sie sind recht merkwürdig,und ich sage das aus Zuneigung zu ihnen.Professoren haben nach meiner Erfahrung etwas Merkwürdiges an sich --nicht alle natürlich, aber häufig -- sie leben in ihren Köpfen.Sie leben da oben, und ein wenig zu einer Seite.Sie sind körperlos, wissen sie, im wörtlichen Sinn.Sie betrachten ihren Körperals eine Transportmöglichkeit für ihre Köpfe, nicht?(Lachen) Eine Art und Weise ihre Köpfe zu Meetings zu bringen.Wenn sie stichhaltige Beweise für außerkörperliche Erfahrung wollen,nur nebenbei, gehen sie mal zu einer Konferenzvon leitenden Akademikern in ihrer Gegend,und schauen sie am letzten Abend in der Disko vorbei.(Lachen) Und da werden sie es sehen, erwachsene Männer und Frauenwinden sich unkontrolliert, aus dem Takt,und warten auf das Ende, nur um nach Hause zu gehen und darüber einen Aufsatz zu schreiben.

Nun, unser Bildungssystem basiert auf der Idee akademischer Fähigkeiten.Und dafür gibt es einen Grund.Das ganze System wurde erfunden -- überall auf der Welt gab eskeine öffentlichen Bildungssysteme vor dem 19. JahrhundertSie wurden alle begründet umden Bedarf der Industrie zu erfüllen.Die Hierarchie fusst also auf zwei Ideen.Nummer eins, die für die Arbeit nützlichsten Fächerstehen ganz oben. Also wurden Sie als Schulkind sicher wohlwollend ferngehaltenvon bestimmten Beschäftigungen - von Dingen, die sie mochten -mit der Begründung, sie würdendamit niemals einen Job bekommen. Ist es nicht so?Mach' keine Musik, du wirst kein Musiker werden;Mach' keine Kunst, du wirst kein Künstler.Wohlwollender Rat -- und doch grundlegend falsch. Die ganze Weltverändert sich rapide.Und das zweite sind akademische Fähigkeiten, die mittlerweile sehr starkunser Verständnis von Intelligenz dominieren,denn die Universitäten haben das System nach ihrem Bilde geschaffen.Denkt man darüber nach, dann ist das gesamte Systemder öffentlichen Bildung auf der ganzen Welt ein in die Länge gezogener Prozessder Eintrittsprüfung in die Universität.Und daher kommt es, dass viele hochtalentierte,brilliante, kreative Menschen denken, dass sie es nicht sind.weil die Sache bei der sie in der Schule gut warennicht wertgeschätzt oder sogar stigmatisiert wurde.Und ich denke, wir können es uns nicht leisten so weiterzumachen.

In den nächsten 30 Jahren, nach Angaben der UNESCO,werden weltweit mehr Menschen ihre Ausbildung abschließenals seit dem Beginn der Geschichtsschreibung.Mehr Leute, und es ist eine Kombinationall der Dinge über die wir gesprochen haben --Technologie und ihre tranformierende Wirkung auf die Arbeitswelt, die Demographieund die gigantische Bevölkerungsexplosion.Akademische Grade sind plötzlich nichts mehr Wert, nicht wahr?Zu meiner Studentenzeit galt, wenn man einen Titel hat, kriegt man einen Job.Und wenn man keinen Job bekam, dann nur weil man keinen wollte.Und ich, offen gesagt, wollte keinen. (Lachen)Heute müssen Kinder mit Abschlüssen aber oftwieder nach Hause zu ihren Videospielen gehen,denn man braucht einen MA wo früher ein BA ausreichte,und für den anderen Job schon einen Doktortitel.Es ist ein Prozess akademischer Inflation.Und das weist uns darauf hin, dass die ganze Struktur des Bildungswesenssich im Umbruch befindet. Wir müssen radikal unserVerständnis von Intelligenz überdenken.

Wir wissen drei Dinge über Intelligenz.Erstens, sie ist vielfältig. Wir begreifen die Welt in jeder Weisein der wir sie wahrnehmen können. Wir denken visuell,wir denken in Tönen, wir denken kinästhetisch.Wir denken in abstrakten Begriffen, wir denken in Bewegung.Zweitens, Intelligenz ist dynamisch.Untersucht man die Interaktionen des menschlichen Hirns, wie wirgestern in vielen Präsentationen hörten, stellen wir fest,dass Intelligenz wunderbar interaktiv ist.Das Gehirn ist nicht in Bereiche unterteilt.Tatsächlich entsteht Kreativität -- darunter verstehe ich den Prozessoriginelle Ideen von Bedeutung zu haben --sehr häufig durch die Interaktionverschiedener Wege eine Sache zu betrachten.

Das Hirn ist absichtlich -- nebenbei,es gibt einen Nervenstamm, der die zwei Hirnhälften verbindetund er heißt Corpus Callosum. Der ist bei Frauen dicker.Bezugnehmend auf Helen von gestern, glaube ich,dass das der Grund ist, warum Frauen besser im Multi-Tasking sind.Denn das sind sie, nicht wahr?Dazu gibt es Unmengen an Untersuchungen, doch ich kenne es aus dem Privatleben.Wenn meine Frau zu Hause eine Mahlzeit kocht --Was nicht oft vorkommt, zum Glück. (Lachen)Also, sie macht -- nein, sie ist in anderen Dingen gut --aber wenn sie kocht, verstehen sie,dann spricht sie nebenbei mit Leuten am Telefon,sie spricht mit den Kindern, sie streicht die Decke,sie macht eine Herzoperation dort drüben.Wenn ich koche, ist die Tür zu, die Kinder sind weg,das Telefon ist aufgelegt, wenn sie reinkommt stört es mich.Ich sage, "Terry, bitte, ich versuche hier ein Ei zu braten. Stör' jetzt nicht." (Lachen)Kennen sie den alten philosophischen Spruch,wenn ein Baum im Wald umfällt und niemand hört esist es tatsächlich passiert? Erinnern sie sich daran?I sah letztens ein tolles T-Shirt, auf dem stand "Wenn ein Mann seine Meinungim Wald sagt und keine Frau hört ihn,liegt er trotzdem falsch?" (Lachen)

Und die dritte Sache über Intelligenz ist,sie ist individuell. Ich schreibe gerade an einem Buchdas "Epiphany" heißt, es basiert auf einer Reihe vonInterviews mit Menschen darüber, wie sie ihrTalent entdeckt haben. Mich fasziniert, wie Leute dorthin kommen.Ausgelöst wurde das alles durch ein Gespräch, das ich miteiner wundervollen Frau hatte, von der die meisten Leutenoch nie gehört haben, sie heißt Gillian Lynne,haben sie von ihr gehört? Einige schon. Sie ist Choreografinund jeder kennt ihre Arbeiten.Sie machte "Cats" und "Phantom der Oper."Sie ist wundervoll. Ich war früher im Aufsichtsrat des königlichen Ballets in England,wie sie selbst sehen können.Wie auch immer, Gillian und ich aßen eines Tages zusammen und ich fragte:"Gillian, wie wurdest du eine Tänzerin?" Und sie sagtees war interessant, als sie in der Schule war,war sie wirklich hoffnungslos. Und die Schule in den 1930ernschrieb ihren Eltern: "Wir glaubenGillian hat eine Lernschwäche." Sie konnte sich nicht konzentrieren,sie zappelte herum. Ich denke heute würden sie sagensie hat ADHD. Denken sie nicht? Aber in den 1930ernwar ADHD noch nicht erfunden worden.Es war also kein verfügbarer Zustand. (Lachen)Die Leute wußten noch nicht, dass sie das haben könnten.

Egal, sie ging zu einem Spezialisten. Ein mit Eiche getäfelter Raumund sie war dort mit ihrer Mutter,sie saß in einem Stuhl am Ende des Raumsund sie saß dort 20 Minuten auf ihren Händenwährend der Mann mit ihrer Mutter sprach überall die Probleme, die Gillian in der Schule hatte. Und zum Schluß --weil sie die Leute störte,ihre Hausaufgaben zu spät macht und so weiterein kleines achtjähriges Kind -- zum Schluß setzte sichder Doktor neben sie und sagte: "Gillian,ich habe all diese Dinge gehört, die deine Mutter mirerzählt hat und möchte allein mit ihr sprechen.""Warte doch hier, wir werden gleich zurück sein, es dauert nicht lange."und sie gingen und ließen sie dort.Aber als sie den Raum verließen, stellte er das Radio an,das auf seinem Tisch stand. Und als siedraußen waren, sagte er zu ihre Mutter:"Bleiben sie hier und schauen sie ihr zu." Und sobald sie draußen waren,erzählte sie, war sie auf ihren Füßen und bewegte sich zur Musik.Sie sahen ihr einige Minuten zu unddann drehte er sich zu ihrer Mutter und sagte:"Frau Lynne, Gillian ist nicht krank, sie ist eine Tänzerin.Bringen Sie sie zu einer Tanzschule."

Ich fragte: "Was ist passiert?"Sie sagte, "Sie tat es. Ich kann kaum beschreiben wie toll das war.Wir kamen in diesen Raum und er war vollerMenschen wie mir. Leute, die nicht still sitzen konnten.Leute, die sich bewegen mussten, um zu denken." Sich bewegen, um zu Denken.Sie machten Ballett, sie machten Stepptanz und Jazz,sie tanzten moderne und zeitgenössische Tänze.Sie konnte schließlich für die Royal Ballet School vorsprechen,wurde eine Solistin, sie hatte eine wundervolle Karrierebeim könglichen Ballett. Sie graduiertean der Royal Ballett School undgründete ihr eigene Firma, die Gillian Lynne Dance Company,traf Andrew Lloyd Webber. Sie ist verantwortlich füreinige der erfolgreichsten Musical-produktionen der Geschichte, hat Millionen Menschen erfreutund sie ist eine Multimillionärin. Jemand andereshätte ihr Medizin verschrieben und gesagt,sie solle sich beruhigen.

Nun, ich denke -- (Applaus) Ich denke, es läuft darauf hinaus:Al Gore sprach vergangene Nachtüber Ökologie und die Revolution, die von Rachel Carson ausgelöst wurde.Ich glaube unsere einzige Hoffnung für die Zukunftist, ein neues Konzept von menschlicher Ökologie anzunehmen.Eines, in dem wir unsere Idee des Reichtumsmenschlicher Fähigkeiten neu entwickeln.Unser Bildungssystem hat unsere Köpfe genau so ausgebeutetwie wir die Erde ausbeuten: Um eines bestimmten Rohstoffs willen.Und für die Zukunft, wird uns das nichts nutzen.Wir müssen unsere fundamentalen Prinzipien,nach denen wir unsere Kinder ausbilden, überdenken. Es gibtein wundervolles Zitat von Jonas Salk, der sagte: "Wenn alle Insektenvon der Erde verschwänden,würde innerhalb von 50 Jahren alles Leben enden.Wenn alle Menschen von der Erde verschwänden,würden in 50 Jahren alle Formen des Lebens aufblühen."Und er hat Recht.

Was TED zelebriert ist das Geschenk menschlicher Vortstellungskraft.Wir müssen vorsichtig sein, dass wir dieses Geschenkweise nutzen und dass wir einige der Szenarien verhindern,über die wir gesprochen haben. Und der einzige Wegwie wir das tun können, ist unsere kreativen Möglichkeiten undihren Reichtum zu sehen und unsere Kinder,weil sie unsere Hoffnung sind. Unsere Aufgabe ist esihr ganzes Wesen auszubilden, damit sie für die Zukunft gewappnet sind.Ganz nebenbei -- wir werden diese Zukunft möglicherweise nicht mehr sehen,sie aber schon. Und unser Job ist es, ihnen zu helfen,etwas daraus zu machen.

Herzlichen Dank.







Školy ničí kreativitu

Dobré ráno.
Jak se máte? Zatím to tu bylo skvělé, ne?Celá tahle akce mě naprosto dostala.Vlastně jsem už na odchodu. (Smích)Tři témata, pokud se nemýlím,zaznívají na této konferenci, která se vztahujík tomu, o čem bych chtěl mluvit.Prvním tématem jsou ony výjimečné důkazy lidské kreativityve všech prezentacích, které jsme tu viděli,a ve všech zde přítomných. Ta její rozmanitosta rozsah. Druhé téma souvisí se skutečností,že nás kreativita dostala někam, kde nemáme ponětí, jaký bude další vývoj,jaká bude budoucnost. Prostě nevíme,jak se tohle může vyvinout.

Já se zajímám o vzdělávání.Vlastně zjišťuji, že o vzdělávání se zajímají všichni.Co vy? Tato skutečnost mi přijde velmi zajímavá.Když jste na nějaké slavnostní večeři a řeknete,že pracujete ve školství...i když, pokud pracujete ve školství, tak na slavnostních večeřích nejste často.(Smích) Nikdo vás nezve.A překvapivě vás nikdy nepozvou dvakrát. To vážně nechápu.Ale pokud tam jste a někomu řeknete,však víte, někdo se zeptá: „Co děláte?“a vy řeknete, že pracujete ve školství,uvidíte, jak zblednou. Hlavou se jim honí:„Ach Bože, proč zrovna já? Můj jediný volný večer za celý týden a takhle dopadnu.“ (Smích)Ale pokud se zeptáte na jejich vzdělání,chytnou se vás a už nepustí. Protože vzdělání je jedna z věcí,která se lidí hluboce dotýká, nemám pravdu?Podobně jako náboženství, peníze a další věci.Velmi se zajímám o vzdělávání a myslím si, že to platí pro každého z nás.Pro nás všechny je vzdělání nesmírně důležité,zčásti proto, že právě vzdělání nás máposunout do oné budoucnosti, kterou si nyní ani neumíme představit.Když se nad tím zamyslíte, děti, které začnou tento rok chodit do školy,půjdou do důchodu v roce 2065. Nikdo dnes nemá ponětí,navzdory vší té odbornosti, která tu byla na odiv během uplynulých 4 dnů,jak bude svět vypadatza pět let. A i přesto máme dětivzdělávat tak, aby se v něm neztratily. Ta nepředvídatelnostje podle mě zcela mimořádná.

No a třetí téma pak tvoří skutečnost,že jsme se všichni shodli na tom,že děti disponují zcela mimořádnými schopnostmi,hlavně pokud jde o inovaci. Sirena včera večer byla ohromující,že ano? Jen pozorovat, co všechno dokáže.Ona je výjimečná, ale nemyslím si, abych tak řekl,že je výjimečná v kontextu dětských schopností.Je to zkrátka osoba s mimořádným odhodláním,která našla své nadání. A já tvrdím,že všechny děti mají ohromná nadání.A my jimi zcela nemilosrdně mrháme.Takže já chci hovořit o vzdělávánía chci hovořit o kreativitě. Jsem přesvědčen,že kreativita je nyní ve vzdělávání stejně důležitá jako gramotnosta měli bychom k ní přistupovat se stejnou vážností.(Potlesk) Děkuji. Tak to bylo asi všechno.Děkuji vám mnohokrát. (Smích) Takže zbývá 15 minut.Nuže, narodil jsem se... ne. (Smích)

Nedávno jsem slyšel skvělý příběh, strašně rád ho vyprávím,o malé holčičce na hodině kreslení. Bylo jí šesta seděla úplně vzadu a kreslila.Její učitelka říkala, že tato holčička sotvakdydávala pozor, ale na hodině kreslení pozorná byla.Učitelka tím byla tak překvapena, že za ní přišlaa zeptala se: „Co to kreslíš?“A holčička odpověděla: „Kreslím obrázek Boha.“A učitelka na to: „Ale nikdo přece neví, jak Bůh vypadá.“Načež holčička odpověděla: „Za chviličku už budou vědět.“(Smích)

Když byly mému synovi v Anglii čtyři roky...popravdě čtyři mu byly vlastně všude. (Smích)Striktně vzato, kamkoliv šel, byly mu v tom roce čtyři roky.Hrál ve scénce „O zrození Páně“.Pamatujete si ten příběh? Ne vážně, byl to trhák.Byl to velký příběh. Mel Gibson natočil pokračování.Možná jste to viděli: „Zrození II“. Ale James dostal roli Josefa,z čehož jsme byli zcela u vytržení.Pokládali jsme to za jednu z hlavních rolí.Bylo to tam zaplněno fanoušky v tričkách:„James Robinson JE Josef!“ (Smích)Nemusel v té hře mluvit, ale určitě znáte ten kousek,kdy přicházejí tři králové. Přijdou a nesou dary.Přinášejí zlato, kadidlo a myrhu.A to se opravdu stalo. Seděli jsme tama myslím, že jenom spletli pořadí,protože jsme pak s tím malým klukem mluvili a ptali se:„Seš s tím spokojen?“ A on řekl: „Jo, proč, bylo to špatně?“Jen se prohodili, to bylo celé.Zkrátka, ti tři kluci přišli,čtyřletí s utěrkami na hlavě,položili krabičky s dary na zema první z nich řekl: „Přináším ti zlato.“A druhý řekl: „Já ti přináším myrhu.“A ten třetí řekl: „Tohle posílá Frank.“ (Smích)

Tyto věci mají jedno společné. Děti se nebojí zkusit štěstí.Když nevědí, tak to zkusí.Nemám pravdu? Ony se nebojí chybovat.Tím samozřejmě nechci říci, že chybovat je to samé jako být kreativní.Co však víme je,že když nejste připraveni chybovat,nikdy nepřijdete s ničím originálním.Když nejste připraveni chybovat. A tou dobou, kdy se z nich stanou dospělí,většina dětí už tu schopnost nemá.Naučí se děsit se chyb.A mimochodem, tímto způsobem provozujeme naše podniky.Stigmatizujeme chyby. A v dnešní době provozujeme inárodní vzdělávací systémy, ve kterýchchyby jsou tím nejhorším, čeho se můžete dopustit.A výsledkem je, že vzděláním zbavujeme lidijejich tvůrčích schopností. Picasso jednou řekl,že všechny děti jsou rození umělci.Problémem je zůstat umělcem i v průběhu dospívání. A tomuto věřím z celého srdce:Ke kreativitě věkem nedospíváme,my kreativitě odrůstáme. Nebo přesněji, vzdělání nás postupně zbavuje kreativity.A proč tomu tak je?

Kromě posledních asi pěti let jsem žil ve Stratfordu nad Avonem.Přestěhovali jsme se ze Stradfordu do Los Angeles.Dokážete si asi představit, jak hladký přesun to byl.(Smích) Vlastnějsme žili v obci zvané Snitterfield,hned za Stratfordem, což je místo, kdese narodil Shakespearův otec. Jste zaskočeni novou myšlenkou? Já jsem byl.Většinou si nepředstavujete Shakespeara jako někoho, kdo měl otce, že ne?Nebo ano? Protože si Shakespearanepředstavujete jako dítě, nebo snad ano?Shakespeare v sedmi letech? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Chci říct,někdy mu bylo sedm. A bylv něčí hodině angličtiny, no ne? Jak otravné to muselo být?(Smích) „Musíš se víc snažit.“ Byl posílán otcem do postele ...otec na Shakespeara: „Jdi do postele a hned.“,anebo na Williama Shakespeara: „A polož tu tužku.A přestaň už tak divně mluvit. Všechny akorát mateš.“(Smích)

No nic, přestěhovali jsme se tedy ze Stratfordu do Los Angelesa ještě jsem chtěl vlastně něco říci k tomu přesunu.Můj syn se nechtěl stěhovat.Mám dvě děti. Jemu je nyní 21, mé dceři je 16.Syn nechtěl do Los Angeles. Miloval to tam,ale přítelkyni měl v Anglii. Byla to ta pravá na celý život, Sarah.Znal ji měsíc.Pozor, to už stihli čtvrté výročí,protože to je dlouhá doba, když vám je 16.Takže v letadle byl poněkud rozčarovanýa řekl: „Už nikdy nenajdu holku jako byla Sarah.“A upřímně, nás to celkem potěšilo,neboť ona byla tím hlavním důvodem, proč jsme se stěhovali ze země.(Smích)

Ale něco vás udeří, když se přestěhujete do Ameriky,a když cestujete po světě:každý vzdělávací systém na Zemi má stejnou hierarchii předmětů.Úplně každý. Nezáleží na tom, kam se podíváte.Hádali byste, že tomu bude jinak, ale není.Na vrcholu jsou matematika a jazyky,pak humanitní předměty a úplně dole je umění.Všude na Zemi.A téměř v každém systému, navícexistuje hierarchie v rámci umění.Výtvarné umění a hudba jsou ve školách většinou stavěny výšenež drama a tanec. Na téhle planetě není jediný vzdělávací systém,který by každý den děti vedl k tancitak, jak je učíme matematiku. Proč?Proč ne? Myslím si, že toto je důležité.Myslím si, že matematika je velmi důležitá, ale stejně tak je tanec.Děti tancují neustále, když je jim to umožněno, a my všichni taky.My všichni máme těla, nebo ne? Unikla mi nějaká přednáška?(Smích) Pravdou je, že co se děje je,že jak děti vyrůstají, začínáme je postupněvzdělávat od pasu nahoru. A pak se zaměříme na jejich hlavy.A více na jednu polovinu.

Pokud byste se měli podívat na vzdělávání jako mimozemšťanéa říci k čemu slouží veřejné vzdělávání,myslím, že byste museli dospět k závěru, při pohledu na výsledky,kdo je v tom úspěšnýkdo dělá vše, co má,kdo slízne všechnu smetanu, kdo jsou vítězové,myslím, že byste museli dospět k závěru, ze celý smysl veřejného vzdělávánína celém světěje produkovat univerzitní profesory. Nebo není?Oni jsou těmi, kdo z toho vypadnou úplně nahoře.A já sám jsem býval jedním z nich, takže... (Smích)A já mám univerzitní profesory rád, jenže...Neměli bychom je vystavovat jako nejvyšší laťku všeho lidského úspěchu.Jsou pouze formou života,jinou formou života. Ale jsou tak trochu podivní,a tohle říkám z náklonnosti k nim.Z vlastní zkušenosti vím, že na profesorech je cosi zvláštního.Ne všichni, ale typicky, žijí ve svých hlavách.Žijí tam nahoře a více v jedné polovině.Jsou odděleni od svých těl, tak nějak doslova.Hledí na svá tělajako na způsob přepravy svých hlav, nebo ne?(Smích) Je to způsob, jak dostat své hlavy na schůzky.Mimochodem, pokud chcete opravdový důkaz mimotělních zážitků,zúčastněte se domácí konferencezkušených akademikůa zaskočte na diskotéku během závěrečného večera.(Smích) A tam to uvidíte, dospělí muži a ženysvíjející se nekontrolovatelně mimo rytmus,vyčkávající až to skončí, aby mohli jít domů a napsat o tom vědecký článek.

Náš vzdělávací systém je založen na myšlence akademických schopností.A je k tomu i důvod.Celý systém byl vytvořen v 19. století, v době, kdy nikdena světě neexistovaly systémy veřejného vzdělávání.Všechny vznikly v důsledkupotřeb industrialismu.Takže ta hierarchie stojí na dvou myšlenkách.První, že předměty nejužitečnější pro prácijsou na vrcholu. Sami jste asi byli jako děti ve školev dobrém úmyslu odrazováni od věcí, které jste měli rádi,kvůli tomu, že by vásnikdy neuživily, kdybyste se jim věnovali. Je to pravda?Nech hudbu být, stejně nebudeš hudebník.Nezabývej se uměním, nebudeš přece umělec.Dobře míněné rady, dnes však naprosto chybné. Celý světse zmítá v revoluci.A ta druhá je akademická schopnost, která se ve skutečnosti stala pilířemnašeho pohledu na inteligenci,protože univerzity navrhly ten systém k obrazu svému.Když se nad tím zamyslíte, celý ten systémveřejného vzdělávání po celém světě je jakýmsi rozvleklým procesempřijímacího řízení na univerzitu.A následkem toho je, že mnoho velmi talentovaných,bystrých, tvůrčích lidí si o sobě myslí, že nejsou ani jedno,protože to, v čem byli ve škole dobří,nebylo doceňováno, nebo to bylo přímo stigmatizováno.A já myslím, že už si nemůžeme dovolit pokračovat dál touto cestou.

V následujících 30 letech, dle odhadů UNESCO,dokončí na celém světě vysokou školuvíce lidí než od počátku dějin.Více lidí. A to je kombinacevšeho, o čem jsme zde mluvili:technologie a jejího transformačního účinku na práci a demografiea té obrovské populační exploze.Najednou, tituly nemají žádnou hodnotu. Není to pravda?V dobách, kdy jsem byl studentem, když jste měli titul, měli jste i práci.A pokud jste práci neměli tak jen proto, že jste ji nechtěli.A upřímně, já ji nechtěl. (Smích)Ale nyní se děti s titulem častovrací domů, aby pokračovaly v hraní počítačových her,protože nyní potřebujete magistra, zatímco dříve stačil bakalářa pro další zaměstnání budete potřebovat doktorát.Je to proces akademické inflace.A to naznačuje, že se celá struktura vzdělávánímění přímo pod našima nohama. Potřebujeme radikálně přehodnotitnáš pohled na inteligenci.

O inteligenci víme tři věci.Za prvé, je rozmanitá. O světě přemýšlíme všemi těmi způsoby,jakými ho prožíváme. Přemýšlíme vizuálně,přemýšlíme zvukově, přemýšlíme kinesteticky.Přemýšlíme v abstrakcích, přemýšlíme pohybově.Za druhé, inteligence je dynamická.Když se podíváte na interakce v lidské mozku, jak jsme včeraslyšeli v několika prezentacích,inteligence je úžasně interaktivní.Mozek není rozdělen přihrádkami.Naopak, kreativita, kterou definuji jako procespřicházení s originálními nápady, které mají hodnotu,se většinou uskutečňuje prostřednictvím souhryrůzných disciplín a jejich odlišných pohledů na věc.

Mozek je záměrně... mimochodem,obě poloviny našeho mozku jsou spojeny svazkem nervůnazývaným corpus callosum. Je tlustší u žen.V návaznosti na to, co včera říkala Helen, si myslím,že toto je asi důvod, proč ženy zvládají lépe více činností najednou.Protože v tom jste lepší, nebo ne?Je na to hromada výzkumu, ale já to znám ze své vlastní zkušenosti.Když moje žena doma vaří jídlo,což naštěstí není často. (Smích)Ale však víte, ona dělá... Ne vážně, v některých věcech je dobrá,ale když vaří, víte,telefonuje přitom s lidmi,mluví s dětmi, maluje strop,hned vedle provádí otevřenou operaci srdce.Když já vařím, dveře jsou zavřené, děti jsou pryč,telefon je zavěšen, když přijde žena dovnitř, tak jsem nevrlý.Řeknu jí: „Terry, prosím, snažím se tu usmažit vajíčko. Dej mi pokoj.“ (Smích)Tak mě napadá, určitě znáte tu starou filozofickou otázku,když spadne v lese strom a nikdo to neslyší,stalo se to vůbec? Pamatujete ten starý ořešák?Viděl jsem teď někdy výborné tričko s nápisem: „Když muž v leseřekne, co si myslí a žádná žena ho neslyší,pořád se ještě mýlí?“ (Smích)

A ta třetí vlastnost inteligence je,že je rozdílná. Právě pracuji na nové knizes názvem „The Element“, která vychází ze sérierozhovorů s lidmi o tom, jak objevilisvůj talent. Jsem fascinován tím, jak ho ti lidé nacházeli.Přiměl mě k tomu vlastně rozhovors jednou báječnou ženou, o které možná většina lidínikdy neslyšela. Jmenuje se Gillian Lynne,slyšeli jste on ní? Někteří ano. Je choreografkoua každý zná její dílo.Pracovala na muzikálech „Cats“ a „Fantom opery“.Je báječná. Býval jsem členem rady Královského baletu v Anglii,jak můžete vidět.Zkrátka jsem byl s Gillian jednoho dne na obědě a zeptal se,„Gillian, jak jste se vůbec dostala k tancování?“ Ona odpověděla,že ta cesta byla zajímavá. Když byla ve škole,byla opravdu beznadějná. A ta škola, ve třicátých letech,napsala jejím rodičům: „Myslíme si,že Gillian trpí poruchou učení.“ Nemohla se soustředit,pořád se ošívala. Myslím, že dnes by řekli,že trpí hyperaktivitou (ADHD). Nemyslíte? Ale tehdy byla třicátá létaa hyperaktivita ještě nabyla vynalezena.Tehdy to ještě nebyla dostupná porucha. (Smích)Lidé nevěděli, že by něco takového mohli mít.

Takže ji poslali k psychiatrovi. Byla to místnost vykládaná dubem.A ona tam byla se svou matkou,a tak tam byla dovedena a usazena na židli na konci,a seděla si na rukách celých 20 minut, zatímcoten muž mluvil s její matkou o všech těchproblémech, které Gillian měla ve škole. A když to vše probrali,protože vyrušovala,nosila pozdě úkoly, a tak dále,malé osmileté dítě, tak po to všem se ten lékař zvedl a posadil sevedle Gillian a řekl: „Gillian,vyslechl jsem si všechny ty věci, které mi tvá maminkapověděla a nyní si s ní potřebuji promluvit o samotě.“Řekl: „Počkej tady, budeme brzy zpátky, nebude to trvat dlouho.“A odešli.Ale jak odcházeli z pokoje, zapnul rádio,které měl na stole. A kdyžopustili místnost, řekl její matce:„Jen stůjte a pozorujte ji.“ A v okamžiku, kdy opustili pokoj,řekla mi, byla na nohou a pohybovala se s hudbou.A tak ji pár minut pozorovalia on se otočil k její matce a povídá:„Paní Lynnová, Gillian není nemocná, ona je tanečnice.Vezměte ji do taneční školy.“

Zeptal jsem se: „A co se stalo?“A ona řekla: „Poslechla ho. Nedokážu ani vyjádřit, jak úžasné to bylo.Vešli jsme do sálu, který byl plnýlidí jako jsem byla já. Lidí, kteří nevydrželi sedět.Lidí, kteří se museli hýbat, aby mohli myslet.“ Kteří se museli hýbat, aby mohli myslet.Nacvičovali balet, tap, jazz,tančili modernu i současný tanec.Nakonec se dostala na pohovor do Královské školy baletu,stala se sólistkou a měla skvělou kariéruv Královském baletu. Nakonec úspěšně dokončilaKrálovskou školu baletu a založilavlastní společnost, Gillian Lynne Dance Company,potkala Andrew Lloyd Webera. Podepsala se podněkteré z nejúspěšnějších hudebně-divadelníchpředstavení v historii, potěšila miliony lidí,a dnes je multimilionářkou. Někdo jiný byjí býval předepsal prášky a řekl jí,aby se uklidnila.

A teď, myslím -- (Potlesk) To, k čemu myslím, že to směřuje, je následující:Al Gore zde včera večer mluvilo ekologii a o revoluci, kterou odstartovala Rachel Carson.Věřím, že do budoucna je naší jedinou nadějípřijmout nový koncept lidské ekologie,takový, ve kterém začneme přehodnocovat naše chápánírozmanitosti lidských schopností.Náš vzdělávací systém vytěžil naši mysl stejným způsobem,jakým my těžíme ze země - těžíme určitou komoditu.Do budoucna nám však tento přístup již nebude stačit.Musíme se znovu zamyslet nad základními principy,na kterých vzděláváme naše děti. Vzpomínám sina skvělou citaci od Jonase Salka, který řekl: „Kdyby všechenhmyz zmizel ze Země,do 50 let by všechen život na Zemi skončil.Kdyby všechny lidské bytosti zmizely ze Země,do 50 let by všechny formy života bujely.“A má pravdu.

TED je oslavou daru lidské představivosti.Nyní však musíme dávat pozor, abychom tento dar užilimoudře a odvrátili některé z budoucích scénářů,o kterých jsme zde mluvili. A jediným způsobem,jak toho dokázat, je uvědomit si, jak bohatéjsou naše tvůrčí schopnosti a jakvelká naděje se skrývá v našich dětech. A naším úkolemje vzdělat celou jejich bytost, aby této budoucnosti mohly čelit.Mimochodem, my se té budoucnosti možná nedožijeme,ale ony ano. A naším úkolem je pomoci jims tou budoucností nějak naložit.

Děkuji vám mnohokrát.